Aktuální výstava
EPOS 257
22. 9.–27. 10. 2021
Návštěvník, který prošel dveřmi galerie OFF/FORMAT, za nimi stane před hromadou hlíny. Obyčejné zeminy, jen tak halabala nasypané na plachtě, která mu asi připomene kupy, jaké může vidět u kdejakého výkopu. Možná na něj v té chvíli zapůsobí kontrast hnědé půdy a bílé kostky galerie, konfrontace přírodního, špinavého a obyčejného s umělým, čistým a elitářským. Poučenější divák si třeba vzpomene na New York Earth Room Waltera de Marii, místnost po pás naplněnou hlínou anebo na jiné z děl, které pracovaly s tímto vztahem. Ostatně i sám autor této výstavy mu věnuje dlouhodobě pozornost, připomenout můžeme třeba starší projekt Seno (2009), jehož balíky rozmístil v urbánním prostředí Prahy. Zároveň je ale třeba dodat, že dnes tento přírodně/kulturní poměr není většinou vnímán ostře duálně, ale mnohem více jako chumel symbiotických vztahů a podobně na něj nahlíží i umělec. Jiné interpretační vodítko divákovi nabízí název výstavy. Ten naznačuje tematický směr, není ale zcela konkrétní a tak se mohou divákovy myšlenky rozběhnout různými cestami: problematiky degradace a eroze půdy v důsledku klimatických změn a bezohledného agroprůmyslu (tak zřetelné na jižní Moravě), dopadů rozlézající se výstavby okusující kvalitní půdu (jsme uprostřed městské aglomerace)…
S těmito přirozeně se nabízejícími interpretačními rámci by se však návštěvník neměl spokojit. Galerijní instalace je jen polovinou projektu a hlína, která se objevila v galerii, zas jinde zmizela. Divák by proto měl vyjít ven z galerie a zamířit na deset minut chůze vzdálený travnatý plácek
v půli svahu Žlutého kopce mezi ohradní zdí starobrněnského kláštera a zahrádkářskou kolonií. Občas tam venčí pejskaři, chodci si zkracují cestu, sportovci protahují těla, partičky ohníčkují, bezdomovci hledají klidný kout… Před několika dny se tam objevila také jáma obehnaná bezpečnostní páskou, kterou hloubili neznámí kopáči (umělec, kurátor a další spolupracovníci) a výtěžek odváželi na kolečkách – už víme kam. Jako by chtěli své dílo absurdně zamaskovat, říci, že se nic nestalo. Jen nám tu pod nohama náhle zmizel nějaký ten metr krychlový půdy.
Hledáme-li vysvětlení této činnosti, můžeme si samozřejmě vzpomenout na číslovku ve jméně tvůrce, která byla převzata ze záhlaví někdejšího paragrafu trestajícího poškozování cizí věci. Ten byl uplatňován i proti graffitti, z jehož prostředí umělec vyšel. V jeho portfoliu také najdeme řadu z pohledu zákona problematických intervencí. Ty ohledávají limity systému a ukazují jeho slepé skvrny. Připomenout můžeme třeba 50 metrů čtverečných veřejného prostoru (2010), které na jednom z pražských náměstí ohradil stavebním plotem a čekal, co se bude dít. Týdny plynuly a nestalo se nic… I brněnská akce tak může být vnímána jako zkoumání hranice, kam až lze zajít. Především jsou však oba uvedené projekty referenčním bodem site-specifických odkazů, které je spojují s tématy občanské, politické nebo environmentální sféry. Pražská akce se trefovala do komercializace a uzurpace veřejného prostoru, brněnská zas zanechala přechodnou stopu ve svahu Žlutého kopce, zatímco v galerii jsme viděli kolečka a rýče opřené o stěnu. Obrací tak pozornost k zelené zóně se zahrádkami v centru města a k jejím eko- a socio- systémovým hodnotám. Ta ochlazuje vzduch v rozpálené kádi města, zachycuje vodu, je azylem pro mizící opylovače, vykazuje vyšší biodiverzitu než parky. Hraje důležitou komunitní a sociální roli, je místem lokální netržní produkce potravin. Nový městský územní plán však předpokládá její likvidaci a nahrazení výstavbou či z hlediska biodiverzity fádnější zelení. Proti čemuž se zvedl odpor, diskuze a protesty však málo ovlivnily perspektivu, která v ní vidí jen přežitek a zábor pozemků. Eposův projekt tak hovoří třeba o přesunech, které se virtuálně odehrávají na stolech plánovačů, aby se posléze staly skutečností nebo o práci, která kultivuje víc než jen samu půdu. Klade otazníky, naznačuje různé možnosti a cesty. A také, že cena půdy je z mnoha důvodů vysoká a cena za bohorovné nakládání s ní ještě vyšší.
Ondřej Navrátil
EPOS 257 (*80. léta)
Pražský umělec, vystupující tradičně pod tímto přízviskem, se na umělecké scéně pohybuje již asi dvě desetiletí. Vystavuje
v prestižních galeriích, nikdy se ale nevzdal práce ve veřejném či poloveřejném prostoru zvláště domovské Prahy. Mnohé
jeho práce tak vypovídají o dlouhodobé fascinaci urbánním organismem, všímavosti a citu pro něj – ať už se věnuje padlému náletovému stromu, předvolebnímu vizuálnímu smogu, typické městské ikonografii, osadě bezdomovců nebo drobným příběhům sbíraným během poutí a pobytů v těchto krajinách.
www.epos257.com
Foto: OFF/F a Jana Ovčáčková
